Orientální břišní tanec
Orientální tanec nebo také břišní tanec je estetické spojení zdravého pohybu s ženskou krásou. Vyjadřuje pozitivní emoce ženy - lásku, radost a něhu. U orientálního tance je velmi významná osobnost tanečnice, jež se v tanci odráží. Důležitý je také výraz a mimika, která tanci dodává na svěžesti, energičnosti a je jeho nedílnou součástí. Na tanečnici by mělo být vidět, že ji tanec baví, má z něj radost a všechny pohyby jsou pro ni přirozené.
Orientální tanec je určen pro všechny ženy, které mají chuť do tance. Nezáleží na věku, váhové kategorii či úrovni pohybového nadání. Tanec je vhodný dokonce i pro těhotné, jen je potřeba vyhnout se některým, zejména shimmy, prvkům. Orientální tanec přináší pozitivní účinky jak na fyzickou kondici, tak na psychiku. Přináší radost a uvolnění, odbourává stres, zvyšuje sebevědomí.
O historii orientálního břišního tance
První záznamy o břišním tanci se dochovaly na hliněných deskách Sumerů pocházejích z doby okolo r.2500 před Kristem. Jednalo se o rituální tanec před králem, který zosobňoval božského mladíka, pastýře Dumuziho. Tanec tančila kněžka představující bohyni plodnosti Innanu, později označovanou jako Ištar. Tento tanec, sloužící jako obřad zajišťující bohatou sklizeň, je popisován takto: bohyně během tance zdůrazňuje třasy, houpavými a krouživými pohyby prvotní ženské znaky - prsa, břicho, klín a pozadí.
Další záznamy pocházejí z doby okolo r.1800 před naším letopočtem. V Egyptě se břišnímu tanci věnovaly dívky zvlášť dovážené pro své taneční umění z Indie. "Odalie" sloužily jako chrámové kněžky zasvěcující mladé muže v náboženských rituálech do sexuálního života. Ve starém Řecku a Římě byl břišní tanec pro ženy z vyšších sociálních vrstev na veřejnosti před zraky mužů zakázán. Existovala jediná výjimka, a tou byla svatba syna. Matka tak vyjadřovala souhlas s volbou nevěsty. V Římě, Řecku, Egyptě, Africe, u Asyřanů a Peršanů byl mezi prostým lidem břišní tanec tančen během jarních rituálů k oslavám plodnosti.
Techniku břišního tance v arabských zemích výrazně obohatili na počátku 11. století kočující Indové-Cikáni. Ti jej na veřejnosti tančili vášnivě rádi a vesele. Cikánky tak lákaly zákazníky i pro své erotické služby. Mezi arabskými ženami byl břišní tanec záležitostí intimní a soukromou a ženy si toto umění předávaly z generace na generaci. Sloužil výhradně k inspiraci manžela či milence. Výjimku mohl udělat pouze manžel nebo majitel harému v případě, kdy poručil svým ženám tančit pro pobavení významného hosta jako dar. V harému ženy tanec používaly i jako zbraň proti rivalkám.
Při výběru nevěsty, což bývaly i třináctileté dívky, se hledělo na to, jak si poradí s domácími povinnostmi a také, jak umí zatančit. Je známo, že podle islámských tradic si děvče partnera nevybírá samo srdcem, ale sňatek je obchod mezi rodiči zprostředkovaný dohazovačkou - "chátebe". Námluvy se dodnes odehrávají na ženských večírcích, kam matky uvádějí své dcery a neteře. Snaží se tam co nejlépe vychválit jejich kvality. Ačkoliv se v rodině mladé dívky vzájemně ctí a respektují, na těchto setkáních mezi sebou vášnivě soupeří tancem.
Orientální tance mají mnoho podob. Objevují se v etnicko-náboženských rituálech nebo ve folkloru venkovském - "beledi" a "saidi", městském - "shabi". V dnešní době je však nejrozšířenější podobou orientálního břišního tance "Raks sharki".
Etnicko-náboženské rituály
Součástí etnicko-náboženských rituálů jsou transovní tance, jejichž účelem je například léčit, nebo vyhnat z člověka ďábla. Záznamy využití transovního tance jako léčebné terapie pocházejí již ze starého Řecka - Dionýsových slavností i z pohanských kultů a římských saturnálií. Přetrval v praktikách etiopských křesťanů, Marockých a Alžírských Berberů i muslimů středního východu.
V Súdánu ve městech i na venkově se vyskytují profesionální tanečníci najímaní k tanečním obřadům, které jsou zakončeny chůzí přes žhavé uhlí v transu. Dodnes je tento typ transu praktikován i v Thrácii. Na Středním východě se tento tanec spojuje s věštěním z kamenů a mušlí věštkyní "basára" nebo šamanem "sáher".Dalším etnicko-náboženským tancem je Zar. Většinou praktikuje jako točivý tanec buď jako skupinová terapie (vždy odděleně ženy od mužů), nebo pouze pacient se šamanem, který celou terapii provází. Ten často znázorňuje duchy a do detailů v jejich rolích střídá charakteristické pohyby "gurri" se sérií rychlých otáček.
Beledi
(také baladi nebo beladi) Beledi je folklórní, zemitý tanec v 4/4 rytmu. Je to velmi hravý a živý tanec.Kostým tvoří pouze beledi šaty, které bývají vyrobeny z přírodních materiálů, což jim dodává folklórní vzhled.
Saidi
Styl saidi pochází z jihovýchodní části Egypta z oblasti zvané Saidi. Saidi je tanec velmi živý, hravý, až laškovný, ve 4/4 rytmu. Zároveň je to styl zemitý, a proto se používají různé poskoky. Tančí se s jednou nebo dvěma holemi, původně vyráběnými z bambusu.
Rozlišujeme dva druhy saidi: Raks Assaya a Tahtib. Tahtib tančí dva muži napodobující umění boje se zbraní. Raks Assaya mohou tančit jak muži, tak ženy. Ženy mívají hole na jednom konci zahnuté a využívá se různých náročných prvků, jako je točení v ruce či točení celého těla s holí položenou na hlavě. V jedné ruce se hůl drží na jejím nezahnutém konci. Saidi je ale možné tančit i bez hole.Na saidi nosí tanečnice dlouhé beledi šaty, které mohou být doplněné o šátek přes boky či šátek na hlavu. Tančí se bosky nebo v měkkých piškotech.
Raks Sharki
Nejrozvinutější formou břišního tance je tanec sálový, neboli kabaretní "Raks sharki" v arabštině tanec východu. Tento styl je kultivovanou směsí prvků břišních tanců ze všech koutů arabského světa. "Raks sharki" obsahuje tři části:
-
První úsek je pomalý. Pohyby jsou vláčné, vedené ve vlnách a kruzích. Jedná se o pocitové napojení na hudbu.
-
Střední část je rytmická, složená z houpavých a kývavých pohybů vycházejících hlavně z kyčlí. Také poskoky a točky patří do střední části tance.
-
Poslední úsek je rychlý a dynamický. Hlavními pohyby jsou třasy. Tělo tanečnice jemným chvěním ramen, břicha a boků v divokém rytmu hudby ztrácí ostré kontury. Korálky a penízky tvoří zvukový doprovod a zároveň napomáhají dojmu rozostřených obrysů tanečnice.
Historie přinesla do tance i různé taneční atributy jako jsou šavle, závoje, bubínek, svíce, svícny, hole, hůlky a prstové činelky.
Tanec se závojem
Od 16. století v Tunisku, Egyptě a Turecku patřil ke každému aristokratickému dvoru vysoce vzdělaný harém. Bohatí šejchové a bejové mezi sebou soutěžili, kdo má skvělejší a oslnivější ženy. Z řad harémových milenek ovládajících filosofii, prózu, zpěv a hru na několik hudebních nástrojů vznikaly umělecké skupiny, které reprezentovaly svého pána. Do jejich repertoáru patřil i noblesní tanec se závojem.
V dnešních regionálních tancích "Chalíži" - Kuvajt, Saudská Arábie, Spojené Emiráty, Omán - můžeme vidět, jak se se závojem tančí a doplňují krokové variace ve folklorním tanci. Až začátkem 19. století moderní taneční vlivy, baletem počínaje a různými technikami contemporary dance konče, vnesly do tohoto tance vlající závoje, složité krokové variace, točky a hlavně bravurní manipulaci se závojem .
Tanec s holí
U egyptských beduínů nebyly dívky tolik omezovány v kontaktu s muži, jak tomu bývalo u městských prudérních rodin. Tanec tak představuje jistou formu flirtu, který má svoje morální hranice vyplývající z islámského náboženství. Příkladem takového tance je tanec s holí nebo hůlkou.
Původně tato bambusová hůl sloužila k pohánění velbloudů. Později se stala jakousi výsadou a znakem mužů vyššího postavení a mladých městských mužů z rodin obchodníků. Dívka během tance hůl od muže vyzývavě brala a tančila s ním tak, že jeden konec hole položila na své břicho a druhý konec hole opřela o břicho muže. Tančíce takto spolu udržovala dívka s mužem jakýsi kontakt, ale zároveň dávala najevo jasné hranice. Když tančila sama kolem něho, hůl si kladla na rameno, bok i na hlavu a na rukách s ní kroužila v ladných krokových variacích. Pakli-že se muž příliš přiblížil, roztočená hůl mu zase připomněla patřičný odstup. V současnosti se bambusová hůl zaměňuje za hůlku tenčí a kratší, zdobenou flitry, korálky a střapci. Protože tento tanec vychází z folklorního tance beduínů, tanečnice s holí tančí většinou v galábii zdobené korálky nebo penízky.
Tanec se šavlí
Arabské ženy byly nuceny v určitém období bránit domovy, děti a starce před nájezdy... Z morálního hlediska jim v tom však bránily dvě příčiny: jednak je v arabské morálce dáno, že ženě nepřísluší život brát, ale dávat a druhým důvodem bylo ponížení muže v případě, že se žena postavila na stejnou úroveň, byť to bylo v boji. Proto se ženy v době ohrožení halily do černých plášťů, které nosili beduíni proti zvířenému prachu pouště...Původní extatický tanec, který měl zbavit strachu, se stal v době příměří tancem folklorním, v současnosti i jevištním.
Tanec s bubínkem
Tento palácový harémový tanec ovlivnila španělská kultura. Byl oblíbený hlavně u tureckého dvora.
Kostým a manipulace s bubínkem podléhá přísným náboženský pravidlům. V tanci tamburínka - "tablo" není použita jako hudební nástroj, ale je náboženským symbolem.Taneční technika neobsahuje žádné druhy třasů, ale používají se přesně dané krokové vazby, které jsou tančeny i v mužském náboženském tanci. Použití pantomimy vyjadřuje náboženskou pokoru, něhu a radost z okamžiku života - zpěv, muziku, tanec, vůni květin, chuť vlažné vody..
Tanec se svíčkami
V Tunisu a Alžíru je tančen tanec s podnosem, který se nosí na hlavě, na němž jsou svíčky rozestaveny do spirály. Kostým a taneční technika je omezena pouze na etnické prvky.
V Egyptě se dodnes na svatbách tančí tanec s mnohaposchoďovým svícnem, který symbolizuje manželství s četnými potomky. Novomanželé se na závěr večera nechávají fotit se sepnutýma rukama na břiše tanečnice, aby tak zaručili plodnost svého svazku.
Nejznámější podobou tance se svíčkami je ale zřejmě Tanec se svíčkami v miskách.Tato estetická taneční technika je převzatá z původně indického etnicko-náboženského tance k uctění mrtvých.
Tanec s činelkami
Arabské ženy uměly ovládat různé hudební nástroje a nebylo nezvyklé, že se během tance sami na tyto nástroje doprovázely. Tanečnice musela tedy zvládat nejen krokové variace, ale i vhodně dotvářet hudbu, na kterou právě tančila. Nejběžnější byl tanec s bubínkem či malými činelkami – "sanč", které měla tanečnice připevněné na prstech. Tanečnice mohla kombinovat vycvakávání rytmu s prací kyčlemi, nebo se více soustředit na hraní či pouze na tanec. Tanec s činelkami byl znám v Turecku, Sýrii, Persii a dalších zemích již v ve 4. stol. našeho letopočtu.
V dnešní době se orientální břišní tanec neustále rozvíjí a každá tanečnice do něj přispívá svým individuálním přístupem. Vznikají různá propojení s modern dance, se scénickým tancem, s indickým tancem i s novodobými styly jako je hip-hop, street dance a další. Vznikají i nové rekvizity například Křídla isis, Závojové vějíře, Voi (závoje a poi) a další.